sobota 7. dubna 2012

...

nedávno (přesněji v prosinci) jsem zkusila napsat začátek nějakého upířího románu. Protože mám pocit, že si mi to docela povedlo, nechci, abyste o to přišli.

Opírala jsem se o okno auta a poslouchala Christmas Tree od Lady GaGa. Konečně jsme po tomto náročném dni jeli domů. Já jsem se těšila do své postele…
Venku byla tma a mohlo být tak sedm hodin. Světlo auta osvětlovalo silnici, domy, okolní pole a stromy. Zahleděla jsem se ven. Spatřila jsem vedle stromu postavu zahalenou v kápi. Tu vteřinu, co ho naše auto osvětlilo, jsem si všimla, že mu kápě zakrývá obličej jen do poloviny. Všimla jsem si jeho úst, z kterých vyčuhovaly nepřirozeně velké a špičaté špičáky. Odkapávala z nich krev.

Upír! napadlo mě hned. Mrkla jsem a postava zmizela. Zdálo se mi to? Upíři přece neexistují.
Zavřela jsem oči a naslouchala písni, která mě i přes to, že jsem jí měla puštěnou dost nahlas, pomalu uspávala. Poddala jsem se klidnému spánku.
Probudilo mě kvílení brzd. Naše auto se točilo. Co se děje?
Přes pole běžela srnka. Asi vlezla do silnice a táta strhl volant.
Uviděla jsem ho znovu. Stál vedle stromu a tentokrát přes obličej kápi neměl. Jinak vypadal úplně stejně. Špičáky s odkapávající krví. Koukal se mi přímo do očí. Jakmile jsem mrkla, auto se zastavilo. A upír byl zase pryč.
Auto zabrzdilo jen pár centimetrů od stromu. Od dveří, na kterých jsem ještě před chvílí ležela. Kdyby to táta neubrzdil, měla bych nejlépe jen zlomenou ruku. Nebo bych taky mohla být mrtvá…
Několik minut jsem se snažila probrat z šoku. Táta už dávno vyjel. Písnička pořád hrála stále dokola, ale já jí vůbec nevnímala. O spánek jsem se ani nepokoušela, protože jsem stejně věděla, že by se mi usnout nepodařilo. Byla jsem vystrašená. Nejen z toho, že jsem mohla být mrtvá, ale i z toho upíra, kterého jsem viděla podruhé. To se mi zdát nemohlo.
Nebo ano? Možná jsem zblblá ze všech těch hororů a knížek, co jsem viděla a četla. Tam se to upíry jen hemží.
Je možné, že jsem viděla skutečného upíra? Jen tak najednou? Nebo jsem se snad někde bouchla do hlavy? Ne, to ne. o tom bych musela vědět. Nebo snad spím? Všechno se mi to jen zdá?
Po zbytek cesty se nic neobvyklého nestalo. Táta zaparkoval do naší garáže. S námahou jsem vylezla z auta, popadla tašku šla dovnitř. V předsíni jsem si sundala boty a svlékla bundu, kterou jsem pověsila na už tak dost přeplněný věšák.
Šla jsem do kuchyně, tašku dala na stůl a ani se neobtěžovala  něco z ní vyndat a uklidit. S velkou námahou jsem vyšla schody. Otevřela jsem dveře svého pokoje a svalila se oblečená na postel. Zmožená dnešními zážitky jsem usnula.
...

Byla noc a já stála nedostatečně oblečená v noci u silnice někde, kde jsem to vůbec neznala. Široko daleko nejelo žádné auto a nesvítilo žádné světlo. Jen měsíc v úplňku mě osvítil a díky němu jsem viděla tu silnici a své okolí.
A zčista jasna se na druhé straně silnice objevila ta postava v kápi. Upír. Díval se na mě. Ale ne tak, že by mě chtěl zakousnout. Nějak úplně jinak. Udělal dva kroky ke mně. Ale vypadalo to, že se snad, botami nedotýkal silnice, jako by se vznášel pár milimetrů nad zemí.
Krev z jeho špičáků kapala a kapala. Každé kápnutí jsem slyšela neuvěřitelně dobře. Až teď jsem si všimla, že až na to hlasité Kap, Kap je úplné ticho.
Přešel mi mráz po zádech. Měla jsem strach. Velký strach. Ale přesto jsem stála a koukala se do jeho očí. Nemohla se ani pohnout.
Najednou jsem uslyšela bouchnutí. Probudila jsem se na posteli. Bylo šero. Oddechla jsem si. Byl to jen sen. Ale tak realistický. I včerejší události mi připadaly jako sen.
Najednou jsem zaslechla to hlasité Kap. Jako v tom snu. Podívala jsem se na okno. Bylo otevřené. Zřejmě to způsobilo to bouchnutí. Vstala jsem a šla se k němu podívat. A zase Kap. Došla jsem k oknu a vyklonila se z něj. Na hlavu mi ukápla kapka. To bylo ono.
Ale jak to že to okno bylo otevřené? Jsem si jistá, že jsem ho večer neotevírala.
Upír. napadlo mě. Ale honem jsem tu myšlenku zahnala. Ti přece neexistují. Nejspíš mamka. Nejspíš měla pocit, že je tu horko, tak otevřela okno.
Musela jsem spát docela dlouho a ospalá jsem nebyla. Sedla jsem si ke stolu a rozsvítila lampičku.
Příšerně jsem se lekla. Na stole ležel kousek černé látky a na ní kapka krve. Vypadalo to jako útržek z kápě, co měl Upír na sobě. Zkusila jsem ten trik, který už dvakrát zafungoval. Mrkla jsem. Ale kousek látky tu stále byl. Co s ním? Nesebrala jsem odvahu se ho dotknout. Ale nechat ho tu nemůžu,  to bych snad umřela strachy. Jak se mám rozhodnout?
Lehla jsem si na postel a chtěla něco vymyslet. Ale najednou jsem zase usnula. Spala jsem dlouho, až mě probudilo krásné jarní ráno. Vlastně jsem nevěděla, jestli je ještě ráno.
Ale jednu věc jsem věděla jistě. Že ve dne se upíra bát nemusím. Stejně mi nemůže nic udělat, protože ho nikdo nepozval dovnitř. Vzpomněla jsem si ten kousek látky na mém stole. Ihned jsem se na sůl podívala. Nebyl tam. To se dalo očekávat.
Byl to snad jen sen? Nebo ne? Začínám mít zmatek v tom, kdy sním a kdy bdím.
Rozhodla jsem se, že se tím nebudu trápit přece mě čeká krásná jarní sobota plná slunce, jak vidím. 

Pa =)
Verry Chatty
PS: Nemám v úmyslu v tomhle příběhu pokračovat, ale nikdy neříkejte nikdy.

Žádné komentáře:

Okomentovat