úterý 8. května 2012

59.

 Nejztracenější den našeho života je ten, v němž jsme se nezasmáli.
Nicolas Chamfort

Nemám v plánu v tomto příběhu pokračovat, ale pokud byste chtěli, něco napíšu ;)


Máma si stěžovala, že nechodím ven a do ničeho se nezapojím. A tak jsem tam prostě šla. A i kdybych tam nešla, stalo by se to, ale  nebyla bych přitom.
Hned odpoledne jsem se vydala za ves k poli. Přišla i Zdena, kterou k tomu máma donutila taky. Zdála se v pohodě, ale byla otrávená stejně jako já. Postupně se zaplňovalo startovní místo; většinou malýma děckama ze základky.  Když už nás bylo snad dvacet, starosta oznámil, že za chvilku přespolní běh začíná. Podmínkou byly bosé nohy. O tom jsem vůbec nevěděla, ale i když jsem nechtěla, boty jsem si musela sundat.
Postavil jsme se do řady vedle sebe přes rozblácené pole a starosta začal odpočítávat.
„BĚŽTE!“ zakřičel a já opožděně vyběhla. Chtěla jsem se courat, ale pak jsem si řekla, že se nenechám předběhnout prckama. Zdena zřejmě smýšlela stejně a rychle vyrazila. Držela se na první pozici. Snažila jsem se jí dohnat, ale sotva jsem dýchala. Malý už ale nemohli a zpomalovali. Byla jsem druhá a dostala jsem novou vlnu energie. Běžela jsem těsně za Zdenou.
A potom už to bylo rychlý.
Zdena asi nechtěla, abych jí předběhla a přidala. To už jsem jí nemohla dohnat. Jen jsem v běhu sledovala, jak jí podklouzla noha a…
Nechci na to myslet. 
Spadla na hodně ostrý šutr. Obličejem.
Ihned jsem zastavila. Ležela na břiše a nehýbala se. Byla jsem si úplně jistá, že je mrtvá. To nemohla přežit. Sklonila jsem se nad ní a odhrnula jí z toho, co jí zbylo z hlavy, vlasy. Hlava byla rozštípnutá a zkrvavená.
Nemusela jsem jí ani zjišťovat tep. Běžela jsem ke startu a křičela na děti, ať tam neběží. Chtěli běžet dál, ale já je nepustila. Musela jsem jim říct, co se stalo. Všichni zbledli a společně jsme běželi ke startu.
Vychrlila jsem ze sebe, co se stalo, ale nevěřili mi. Starosta se tam tedy šel podívat. Ihned se vrátit a potvrdil, co jsem říkala. Poslal všechny domů a zavolal Zdeny rodičům.
Až když jsem dorazila domů, došlo mi, co se vlastně stalo. Musela jsem brečet. Jinak to nešlo. Já nejsem takovej ten typ holek, co brečí u každýho smutnýho filmu, ale se Zdenou se znám opravdu dlouho. Ona jediná mi zbyla z kamarádek ze základky. S ostatníma jsem utnula kontakt.

Pa =)
Verry Chatty

Žádné komentáře:

Okomentovat